- -- -- -

Staré rány se nehojí

7. září 2013 v 22:35 | Lucka |  Témata týdne
Šestnáctiletá dívka vstoupila do místnosti. Skrz zatažené rolety dovnitř pronikaly slaboučké paprsky pouliční lampy, jinak v ní panovala tma. Přimhouřila oči a zaposlouchala se do tlumených vzlyků. Prsty nahmatala vypínač a rozsvítila světla. Zamrkala, a když si její oči odvykly šera, uviděla svou matku schoulenou do klubíčka na kraji pohovky, jak si utírá uslzené oči.
"Mami, co se děje? Co tu děláš tak po tmě? Už je dávno po půlnoci."
Matka se mezi vzlyky nadechla a potichu promluvila. "Víš, nikdy jsem ti to neřekla, ale dnes je tomu přesně dvacet let."
"Co? Čemu?"
"Je tomu dvacet let, co zemřela tvá sestra."


Dívce přeběhl mráz po zádech. "Cože? Sestra? Já měla někdy sestru?"
"Nestačila se ani narodit. Touhle dobou už by jí bylo devatenáct." Matka uhnula pohledem a sáhla na stolek pro láhev vína. Nalila si do sklenky a dlouhými doušky ji znovu vyprázdnila.
"Mami, kolik jsi toho pila? Jsi opilá? Mám zavolat tátu?"
"Ne, prosím, Markétko, nevolej tátu. Sedneš si tu ke mně na chvíli?" řekla matka prosebně. Poprvé za rozhovor působila přítomně. Markéta ji chvíli pozorovala s rukama založenýma na prsou, ale nakonec se posadila vedne ní.
"Řekneš mi něco tom tvém dítěti? Ty jsi potratila? Nebo co se stalo?" zeptala se dcerka. Matka se smutně zasmála.
"Asi bude nejlepší, když ti to povyprávím celé." Do ruky vzala znovu naplněnou sklenku a dlouze se napila. "Když mi bylo devatenáct, potkala jsem se v obchodě s jedním klukem. Pustil mě ve frontě před sebe, i když jsem měla o hodně větší nákup, než on. Nedalo mi to a venku jsem si na něj počkala. Domluvili jsme si rande a pak další a další, až jsme se nakonec dali dohromady. Chodili jsme spolu skoro dva roky, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem mu to řekla, požádal mě o ruku. Bylo to krásné. Plánovali jsme společnou budoucnost, vyhlídli jsme si dům, plánovali svatbu. Jenže pak se to všechno pokazilo v jeden zatracený moment. Jeli jsme zrovna za jeho babičkou, když..." Polkla a skousla si ret. Dlouho nepřítomně zírala na neurčité místo. V jejích očích se zračil strach a smutek. "Někdy mě to budí i po nocích. Vidím to znovu a znovu a pokaždé je to jako poprvé. Světla aut řítící se na naše auto, na mě. Nikdy nevěřím, že se to skutečně stane, že do boku auta vrazí, ale pak už je moc blízko a já pochopím, že je to nevyhnutelné, že tomu nejde nijak uniknout a pak se ozve rána, něčí křik, možná můj vlastní, všechno z takové dálky." Vyděšeně třeštila oči, jako by právě skutečně seděla v autě při bouračce. Zvuk jejího přerývavého dechu zaplňoval ticho místnosti. "A pak je už jen tma." zašeptala.
Markéta seděla a mlčky poslouchala. Po dlouché chvíli ticha ale promluvila. "A v té nehodě jsi o to dítě přišla?" Její hlas byl tichý. Matka přikývla.
"V nemocnici mi řekli, že jsem potratila. Ve čtvrtém měsíci. Pět měsíců před porodem. Strávila jsem v nemocnici několik týdnů. Ondřej tam se mnou trávil většinu času. Ale najednou jsme spolu nedokázali mluvit. Jako by mezi námi vznikla nějaká nepřekonatelná bariéra. Ztratili jsme naše dítě a ta tragérie nás prostě rozdělila. Ta bouračka nebyla jeho chyba, ale z nějakého důvodu jsem mu to zazlívala a dávala mu za vinu všechnu bolest, kterou jsem zažívala. Dokonce jsem ho začala nenávidět. Věděla jsem, že s ním už nebudu moct být, a vrátila jsem mu prsten. O dva týdny později jsem poprvé uviděla tvého tátu. Potkali jsme se v nemocničním bufetu. Byl tam na návštěvě za tvým strejdou. On spadnul ze schodů a šeredně se polámal."
"Jo, to na strejdu sedí." utrousila Markéta, čímž si vysloužila upřímný smích své maminky. Také se zasmála. ale pak zvážněla. "Takže ta bouračka byla přesně před dvaceti lety?"
"Jo. Ale je to stále tak živé, jako by se to stalo včera."
"Proč jsi mi o tom nikdy neřekla? A ví o tom táta?"
"Jistěže o tom táta ví. Vždyť jsme se potkali v nemocnici, zajímalo ho, proč tam jsem. A tobě jsem to neřekla, protože jsi to vědět nepotřebovala."
"Jasně. K čemu by mi v životě bylo vědět, že kdyby auto s mou mamkou vjelo do křižovatky o pár vteřin později, nebyla bych na světě?"
"Takhle o tom nepřemýšlej." řekla matka a objala svou dceru.
"A jak jsi vůbec věděla, že to bude holka?" zeptala se Markéta s nadzdviženým obočím. Uplakaná žena se na dceru jen nechápavě podívala. "Však víš, mluvila jsi o ní jako o mé sestře."
"To pochopíš, až budeš sama těhotná. Prostě to cítíš."
"Cítila jsi to i u mě?"
"Jistě že ano."
Dívka chvíli jen nepřítomně pozorovala klidnou hladinu červeného vína ve sklenici. "Kdyby žila ona, nežila bych já." Matka na to jen přikývla. Dcera polkla. "A přála by sis, aby to tak bylo? Aby k té autonehodě nikdy nedošlo?"
"Miluju tvého otce i tebe."
"To není odpověď." Dívka upírala své oči do matčiných a do tváří se jí hnala krev. Matka zatnula zuby a bolestně zavřela oči.
"Markétko, nemůžu si nepřát, aby se to bývalo nestalo. Zemřelo při tom mé dítě."
"Ale kdyby nezemřelo, nepotkala bys nikdy tátu a já bych nikdy ani neexistovala. To nejsi ráda?"
"Chceš po mě, abych se radovala nad smrtí svého potomka?"
"Chci, aby ses radovala ze života svého potomka." Do hlasu se dívce vkrádala beznaděj a hysterie. Proč jí matka neřekne, že je šťastná, že je na světě, i když je to podmíněné smrtí nějakého jejího nenarozeného caparta s cizím chlapem?
"Jak už jsem řekla, miluju tebe i tvého otce."
"Ale kdybys mohla vrátit čas a zabránit té bouračce, udělala bys to. Zvolila by sis život s tím Ondřejem a malou, než s tátou a se mnou. Že jo?" Na dlouhou dobu si hleděli do očí a mlčeli.
"Já nevím." povzdechla matka a zvedla se z pohovky. "Já nevím." zopakovala a vyšla z místnosti. Dcera si složila hlavu do dlaní. Věděla, že byla více než upřímná.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | E-mail | Web | 7. září 2013 v 22:56 | Reagovat

Smutný příběh k zamyšlení. Ale věřím, že duše se poutá k rodiči a tak neexistuje žádné kdyby... Narodí se vždy tomu správnému. Doufám.

2 Pavlí Pavlí | Web | 7. září 2013 v 23:03 | Reagovat

Wow! Nádherný příběh! Krásně napsaný :) Docela jsem se teď vcítila do role Markéty už jenom pro to, že mojí mámě se stalo něco podobného. Ve druhém měsíc těhotenství samovolně potratila. Kdyby se tak nestalo, nebyla bych já. A ten pocit a uvědomění, není nikdy snadné...

3 aboutworldaround aboutworldaround | Web | 8. září 2013 v 0:03 | Reagovat

strašně pěkný článek:)

4 Šiška Šiška | 9. září 2013 v 13:53 | Reagovat

Vážně jsem se málem rozbrečela :* Je to úžasný ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama