- -- -- -

Lovci havranů - 2. kapitola

21. září 2013 v 15:00 | Lucka |  Lovci havranů
A je tu druhá kapitola. Trvala sice o trochu déle, ale o to je delší. ;)
Enjoy
Lucka


Jediný zvuk, který zaplňoval jinak všudypřítomné ticho, bylo praskání větviček pod mýma nohama, jak jsem se proplétala mezi stromy. Snad i ten vítr šel spát, že ani listí v korunách nezašustilo. Tu a tam se ozvalo vzdálené zahoukání sovy, které se doneslo až ke mně jen díky naprosto nehlučnému průběhu noci, jinak působil les naprosto opuštěně. Možná bych si měla připadat, jako jediný tvor široko daleko, ale já věděla, že procházím mezi útočišti mnoha nočních tvorů. Většina z nich byly ptáci a hlodavci, kteří jsou pro lidi neškodní, pokud nepočítáme zabité domácí králíky dravci. Ale mimo ně tu bylo i něco dalšího. Něco, co by bylo schopné mě vmžiku roztrhat na kusy. Opatrně jsem našlápla na místo, kde jsem tušila kořen. Překročila jsem ho a otřela si kapesní nožík od potu. Tenhle les byl plný zvláštních bestií, které se vzdáleně podobaly zdivočelým psům. Když stáli na všech čtyřech, člověku dosahovali po hruď. Byli to mohutné samotářské šelmy, které se ale byly schopné spolčit do smeček, aby získaly větší úlovek než zajíce a koloušky. V Norianu se o to, co je v lese, nezajímali a v Lothotu se jim přezdívalo psíčci. Bylo to trochu paradoxní, jelikož svým domácím psím hlídačům říkali čoklové. Jeden psíček by byl schopný zabít člověka. Smečka by byla schopná vyvraždit celé vesnice. Já ale neměla strach, protože můj vycvičený sluch by v tomhle tichu dokázal zaslechnout tlumené kroky na hodně velkou vzdálenost a nic takového se neozývalo. A i kdyby, tak co? Kdyby přišel jeden, stačilo by na něj zadupat a utekl by, kdyby jich bylo víc, vylezla bych na strom a počkala tam. Noc mi byla vždy přítelem. A to lišilo lovce od zoufalců, protože, kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo nesmí do lesa, nemůže být lovec.

Zalesnění pomalu řídlo a nepřirozené ticho vystřídal jemný šelest větru v korunách stromů a zvuky nočních živočichů. Houkání sov, šum křídel ptáků i cvrčení cvrčků. Úsek Temného lesa byl již za mnou. Abych to vysvětlila, lothotší věřili, že ta oblast byla zakletá. To jen proto, že stromy, které tam rostly, byly téměř uschlé a nerostla tam žádná zeleň. Moc zvířat se tam nezdržovalo, protože tam bylo tucty nor psíčků. A já v sobě měla trochu skepse k tomu, co chudí říkali, a Temným lesem, kudy se báli chodit i za denního světla, jsem chodila téměř každý den. Občas i noc.
Tráva vlhká od večerní rosy se mi třela o nahá lýtka. Vzduch voněl tak, jak jen nad rozlehlou loukou vonět mohl. Kdyby bylo světlo, znovu a znovu bych se snažila utopit v nekonečném moři zeleně. Ale byla tma. Jen měsíc mi dával možnost vidět těžko zaznamenatelné obrysy dřevěných domků a stodol. Já jsem ale Lothot znala jako vlastní boty a přesně jsem si dokázala dobarvit všechny detaily, které mi absence světla upírala. Louka ohraničená lesem ze všech stran. Šestnáct stísněných dřevěných domků se stodolami, které jen sotva držely pohromadě. Bezpečné místo. Pomalým a přehnaně opatrným během jsem se vydala přes louku. Byla jsem schopná se zorientovat, ale natáhnout se mi nepřipadalo jako nějak skvělá vyhlídka. Zastavila jsem se až u jedné z posledních chaloupek. Chvíli jsem zaváhala a opřela se do starých ztrouchnivělých dveří, které se s hlasitým skřípotem otevřely. Do obličeje mi zavanula vůně planých květin a plísně. Třemi kroky jsem překonala první místnost, která byla jakýmsi spojením kuchyně, jídelny a šatny, a dostala jsem se ke dvěma dalším pokojům. Oba byly zbytečně prostorné na to, že v nich byla jen jedna postel. Vešla jsem do jednoho z nich a zatahala za přikrývku. Jako odpověď se mi dostalo jen nesouhlasného zamručení. Ve tmě jsem nahmatala obličej spící postavy a sklonila se k němu.
"Connore!" zašeptala jsem a zatřásla jím. Neviděla jsem na něj, ale když se snažit vyprostit ramena z mého sevření, poznala jsem, že je vzhůru. Věděla jsem, že je zmatený a že jeho šedé oči se snaží skrze tmu rozpoznat mou tvář. Dala jsem mu chvíli na vzpamatování. "Connore." zopakovala jsem po dlouhé chvíli.
"Emm. Co tu… Co tu děláš?" Nadechla jsem se, ale přerušil mě. "Pojď spát. Může to počkat na ráno."
"Connore, to nemůže počkat na ráno. Utekla jsem. Ráno už mě budou hledat. A Lothot bude první místo, kam zamíří." zašeptala jsem.
"Ty jsi utekla? Nevěděl jsem, že to chceš udělat dneska."
"Já taky ne. Prostě jsem to udělala."
"Jasně. Chceš svolat šestnáctku?" Lothotská šestnáctka byla jakási elita Lothotu. Dříve to fungovalo tak, že když tu bylo šestnáct rodin, patřil do ní vždy její nejschopnější příslušník. Později se to ale zamlčelo, do šestnáctky se dostávali často i sourozenci. Pravidlo se změnilo z nejschopnější z rodiny na nejschopnější z Lothotu. Stálo mě hodně úsilí, abych jim dokázala, že tam patřím. Musela jsem vynaložit daleko více úsilí než ostatní, abych prošla, veškeré zkoušky jsem měla těžší. Oni měli vždy jen dvě cesty života: zůstat v Lothotu, nebo odejít do lesů jako Lovec. Musela jsem strávit čtyři roky v Lothotu, aby uznali, že šlapu po stejné stezce. Dnes už mi ale připadalo naprosto neuvěřitelné, že jsem se sem dostala. Kdybych si tím měla projít teď znova, nedopadlo by to stejně. Tehdy mi napomáhalo mnoho dílčích faktorů, dnes bych si byla oporou jen já, a to by rozhodně nebylo dost.
"Stačí naše parta." zašeptala jsem do ticha. Slyšela jsem dlouhé zívnutí a postel zavrzala. Vylézal z postele, což se zdá jako jednoduchý úkol, ale mezitím mě stihl dvakrát kopnout, praštit peřinou a ještě stoupnout na nohu. Syčela jsem na něj pokaždé, když se mě dotkl.
"Blikneš mi?" zeptal se. Myslel tím, jestli bych zapálila svíčku. Zalovila jsem v kapse a vytáhla z ní krabičku sirek. Když jsem škrtla, ze tmy se vynořilo pár blízkých obrysů. Uviděla jsem Connorův obličej, ve světle drobného plamínku působil bledě. Jeho šedé oči se leskly a světlé vlasy měl rozcuchané. Nos trochu křivý, protože když mu bylo deset, zlomil si ho. Nebo lépe řečeno, byl mu zlomen. Měl na sobě jen volné kraťasy, takže jsem viděla jeho pěknou postavu. Sehnula jsem se ke svíčce položené na truhlici, zapálila ji a vzala do ruky. Prach na knotu tiše praskal a plamínek vesele poskakoval sem a tam. Connor se sehnul pro oblečení, které měl pohozené na zemi u postele. Když se otočil zády, tmavá jizva na jeho rameni prudce kontrastovala s jeho bílou kůží.

Trvalo asi půl hodiny, než se naše osmičlenná parta sešla u ohně. Jedna polovina se tam došourala, jako by měla usnout za chůze, a druhá závodila o místa na kládě. Byla jenom tři, zájemci čtyři, takže jsme si z toho všichni odnesli modřiny a škrábance. Souboj jsme vyhráli já, Sid a Noah, zatímco Connor zůstal s našpulenou pusou sedět na trávě vedle. Mou nabídku, že mi může jít na klín, odmítl. Noahovu taky. Ostatní se přiřítili po chvíli. Utahovali jsme si z Connora, vysílali jsme kvanta nadávek snobům a vyprávěli si vtipné historky. Všichni jsme se smáli, až nás bolely bránice. Všechno bylo tak normální, tak přirozené. A právě proto bylo za každým mým úsměvem tiché smutné místo. Věděla jsem, že nikoho z nich už nikdy neuvidím.


Sekyra se zaryla do dřeva. Znovu a znovu. Každý náraz mi projel rukama jako úder. Bylo to příjemné, cítit tu sílu. Pum. Pum. Pum. Byla v tom určitá harmonie, zvláštním způsobem mě to uklidňovalo. Možná, že jsem ze sebe postupně vylívala ten vztek, který se ve mně hromadil. Prudký náraz a větev o velikosti mého trupu se oddělila od zbytku klády. Strčila jsem do ní, aby se odvalila stranou a pustila se do další práce. Za mnou se ozvaly tlumené kroky. Automaticky jsem se přikrčila, sekyru připravila za rameno a prudce se otočila. Čekala jsem čtyřnohou příšeru se slinami odkapávajícími z vyceněných zubů. Místo toho jsem rozpoznala lidskou siluetu. Byl to někdo hodně vysoký. Takže jeden z kluků Harrisových. Podle pomalé houpavé chůze jsem poznala Sama. Narovnala jsem se a spustila sekyru.
"Co tu děláš?" štěkla jsem. Možná až moc tvrdě. Nemohl za to, že mě vyděsil jak malou holku, ale i přes to jsem si na něm vylila svou zlost. Sekyru jsem prudce zabodla do stromu po mé pravici a ruce jsem založila na prsou.
"Přišel jsem ti pomoct." Ledabyle pokrčil rameny a shýbl se k zemi pro klestí do ohně. Suhcé listí pod jeho rukama zašustilo.
"Pomoct?" zeptala jsem se, jako bych neznala význam toho slova. A možná opravdu ne.
"Vlastně jsem s tebou jen chtěl mluvit." To už znělo přijatelněji.
"O čem?"
"Ty dnes odcházíš, že? Dělat lovce."
"Hm."
"A už se nikdy nevrátíš."
"Asi ne." řekla jsem a pokrčila rameny, jako by na tom nezáleželo, ale vevnitř mě to sžíralo. Čekala jsem, že začne nostalgicky řečnit o tom, že jsem byla dobrá parťačka na každou hloupost. Jedna z mála chvílí, kdy člověk v Lothotu mohl použít vážná pěkná a lichotivá slova bez vtipných bezvýznamných urážek a sarkasmu, aniž by vypadal jako cvok.
Dlouho mlčel, jako by nevěděl co říct, ale ta jeho naléhavost byla ve vzduchu přímo cítit. Nakonec promluvil. "Závidím ti." To mi vyrazilo dech. Co mi závidí? Bojové schopnosti? Uznávanost druhými?
"Co mi závidíš?"
"Všechno. Že se můžeš sebrat a zmizet odsud. Že jsi tu nemusela strávit celé dětství a nečeká tu na tebe celý život."
Přimhouřila jsem oči. "O čem to mluvíš?"
Dlouho se na mě díval. Byla tma, takže jsem to neviděla, ale cítila jsem to. Jeho pohled, který mě provrtával a šeptal mi, jak jsem hloupá. "Nenávidím Lothot." ozval se jeho hlas. Tvrdý, neústupný. Cítila jsem, že pusa se mi rozevřela dokořán. To není pravda! Vytanulo mi na mysl. Vždyť všichni, kdo Lothot znají, ho milují!
"To nemůžeš myslet vážně." zašeptala jsem. Nebyla jsem si jistá, jestli mě slyšel.
"Tobě to tu možná přijde skvělý, každý den rvačky, krádeže, zranění. Pro někoho jako ty, pro někoho z nudný snobárny, to musí být úžasný dobrodružství. Ale mně se to zdá zvrácený. Proč tolik krve, proč tolik násilí, proč krást a ničit věci ostatních?"
"Kdy se z tebe stal ufňukanec? Same, jsi v šestnáctce, sám se hlásíš k hrdosti k Lothotu. Každý tu zná tvé jméno. Každý tě bere jako nadějnou budoucnost pro celé tohle místo. Přestaň tady vykládat hovadiny a seber se. Tvé tajemství si vezmu s sebou, ale začni se chovat jako chlap!" sykala jsem jedovatě, jak jen to šlo. Nechtěla jsem, aby věděl, jak mě zmátl. Lothot bylo místo, které všichni milovali. Jen snobové vůči němu měli výhrady, protože ho neznali. Pak tu byla hrstka lothotských, kteří neměli zdejší styl života v oblibě a stavěli se proti němu. Byli to lidé bez charakteru, slaboši, hlupáci, usmrkánci. Pokud promluvili o svých názorech, byli vyštváni z Lothotu a jejich rodiny byly zostuzeny. Často pak musely taky odejít kvůli společenskému propadu. Sama jsem ale znala už dlouho. Byl bystrý a silný, jeden z nejlepších bojovníků, jaké jsem kdy poznala. Proč se tedy teď hlásil k nim?
"Chci odsud odejít do města, najít si nějakou úctyhodnou práci a vydělávat si poctivé peníze." Bez lítosti. Beze studu. Jako by říkal, že včera viděl veverku.
"Ale vždyť jsi v šestnáctce! A proč mi to vůbec říkáš?"
"Víš, proč jsem v šestnáctce." řekl. Ano, opravdu jsem to věděla. Jeho starší bratr, Sid, se stal vůdcem šestnáctky. Od něj se očekávaly stejné úspěchy. Jestliže neměl být dalším vůdcem, musel být alespoň členem. Musel být mezi elitou Lothotu, protože se to od něj vyžadovalo, protože se to od něj očekávalo. "A říkám ti to, protože jsme na stejný lodi."
Ucítila jsem krev ve tvářích. Chce srovnávat útěk ze snobského života a útěk z Lothotského života? "Cože? Ty a já na stejný lodi?"
"Jasně. Ty odsud chceš taky zdrhnout. Jediný rozdíl je v tom, že tebe tu nikdo nedrží." Počkat? Chce srovnávat můj odchod z Lothotu a jeho nenávist!?
"Já nechci zdrhnout! Chci pouze jít tam, kde je mě potřeba! Chci zabíjet bestie a dostát tak přísaze šestnáctky!" pomalu se mi do hlasu začal vkrádat nezvladatelný vztek, který má slova měnil ve štěkavé výkřiky.
"V morku kostí nenávidíš Lothot stejně jako já. Stejně jako každý. Teď to možná necítíš, ale jednou to pochopíš, že tohle místo je zkažený. Tamty děcka jsou ztracený, ty to nikdy nepochopí, protože pravda je venku. Proto ty budeš jediná, kdo mě neodsoudí."
"To se pleteš. Odsoudila jsem tě, už když jsi řekl, že nenávidíš Lothot. Jsi idiot."
"Tomu sama nevěříš. Máš jen strach, protože někdo si dovolil narušit iluzi o dokonalosti tohohle místa, kterou ti vsugerovali Connor s Mayou."
Skousla jsem ret. Měl pravdu. Nebyla jsem schopná ho odsoudit za jeho názor. Ačkoliv bych měla prskat pobouření a od základu změnit svůj pohled na něj, nehledě na to, jak blízcí jsme si byli, stále jsem ho viděla jako rozumného sedmnáctiletého kluka.
V dálce se ozvaly kroky. Samova silueta zmizela za stromem.
"Hej, Emmo! To čekáš, než ty stromy vyrostou, že to tak trvá? Nebo tě snad snobové nenaučili sekat dříví?" uslyšela jsem Noahův veselý hlas.
"Ne. Něco takového mě neučili. Ale zato házet takovou sekyrou…" houkla jsem nazpět a ozval se smích.
"Dělej, oheň uhasíná."
"Už jdu, modroočko." Jestli bylo na Noahovi něco zvláštního, byly to pronikavě modré oči. Takovou barvu prý mělo moře. Nemohla jsem to posoudit, protože moře jsem nikdy neviděla, ale vždy jsem si představovala, jak vlny barvy Noahových očí naráží na útesy a tříští se jako skleněná váza na tisíce střípků vody, které se po dopadu na hladinu znovu spojí.
Ze země jsem sebrala hromádku nasekaného dříví a vydala jsem se k ohništi. Po kroku jsem se zastavila a obrátila k místu, kde jsem tušila Sama.
"Pro dnešek zapomenu, na náš rozhovor." řekla jsem a bez čekání na odpověď jsem vyrazila z lesa.
Dříví jsem složila na hromádku vedle ohně a sedla si k Connorovi.
"Tys snad musela pokácet celý les, že ti to tak trvalo." broukl vesele.
"Drž tlamu." zasmála jsem se. "Ale doufám, že jsi nezačal s loveckými příběhy beze mě!"
"Čekali jsme na tebe. A mimochodem - nevidělas tam náhodou malýho Sida? Ztratil se."
"Ne, Sama jsem neviděla."
"Tak ještě chvilku počkáme, když se neobjeví, tak přijde o mé skvělé vyprávění!" Všichni v Lothotu milovali historky o Lovcích. Oni byli zdejší hrdinové. I když jsme všichni znali příběhů spousty, vyprávění jsme vždy přenechávali Connorovi, protože on byl s Lovci spojen nejvíce. Když jeho matka otěhotněla, rozhodl se jeho otec odejít na nějaký čas dělat Lovce, aby vydělal nějaké peníze pro rodinu. Odešel, ale dosud se nevrátil. Zřejmě zahynul v boji s bestiemi. Jako hrdina. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Connor stal členem šestnáctky automaticky bez jakéhokoliv úsilí.

Po pár minutách se mezi stromy objevil Sam. "Byl jsem se podívat po Emmě. Vypadalo to, že pro samý les asi nemohla najít stromy, že jí to tak trvalo. A už chápu, proč jsem jí nemohl najít."
"Tak můžeme začít!" řekl někdo a ostatní souhlasně zamručeli. Connor se tedy jal vyprávění.
"Téměř na okraji Nomica, stovky mil západně od Norianu, leží staré město Sallo. Dnes tam žijí lidé šťastný a spokojený život. Tak poklidný, že my bychom se unudili k smrti, ale oni to tak milují. Ale tak tomu nebylo vždy, protože před lety Sallo napadla bestie. Každou noc se připlížila a vzala životy několika lidem. Městem se šířil strach. Nikdo nevěděl, jak stvůra vypadá, protože nikdo, kdo ji viděl, nepřežil, ale proslýchalo se, že to byl trojhlavý vlk s krvavými tlamami, popelavou srstí a ohnivýma očima. Tak to šlo dny, týdny. Lidé se doma zamykali, zabednili všechny dveře a okna, ale nebylo to k ničemu platné. Bestie se plížila stíny a svými drápy a tesáky dokázala porazit statný strom. Co proti tomu zmůže ubohý dům? Ti co měli kam jít, odešli, a ti co měli své místo jen v Sallu, pomalu umírali ve strachu a děsivém očekávání. Jednoho dne ale kolem procházel starý Collin, který mířil do Města Lovců. Jen se chtěl zastavit, posedět v hospodě nad pivem a znovu jít do lesů. Když vešel do Salla, žádnou hospodu nenašel. Vše, co ho přivítalo, byly liduprázdné ulice. Jediný člověk, kterého potkal, byla stará paní, Bjonda se jmenovala. Když se jí Collin zeptal, kde všichni jsou, odpověděla mu, že se schovávají před smrtí. Zeptal se jí tedy, proč se neschovává i ona. Bjonda se jen usmála a řekla mu, že ona už se smrti bát nemusí, že už si jsou blízké. Pověděla mu i o bestii, která brala všem odvahu žít. Collin se rozzlobil a rozhodl se, že stvůru zabije. Babička mu se zděšením říkala, ať to nedělá, že jeho ještě život čeká, ale on se nenechal přesvědčit a po setmění procházel ulicemi a čekal na stvůru. Naschvál dupal a hlučel, aby ji přilákal, ale ona se dlouhé hodiny ne a ne objevit. Už to chtěl vzdát, když se před ním ve světle úplňku zjevil obrovský vlk. Ve skutečnosti měl jen jednu hlavu, ale to mu na děsivosti neubíralo. Byl větší než člověk, z tesáků mu odkapávala krev a z černé hlavy svítily démonické oči. Collin se ale nevyděsil, vytáhl z toulce šíp a poslal ho stvůře do hrudi. Vlk zasténal a zakňučel, ale jeho naříkání se brzo změnilo v zuřivý štěkot. Vrhá se na Lovce. Povaluje ho na zem. Zakusuje se mu hrdla. Collin nezaváhal a volnou rukou vytáhl z pochvy nůž a vrazil ho bestii mezi žebra. Po ruce mu začala stékat tmavě rudá krev stvůry, která se zavytím Lovce pustila a stáhla se. Po pár krocích se svalila na zem a už se znovu nezvedla. Ale ani Collin se už nezvedl. S rozervaným hrdlem zvedl oči ke hvězdám a usmál se. Zavřel oči a s mírem v duši opustil náš svět. Toho rána našli Salloné dvě mrtvá těla. Bestii spálili na prach a Collina pohřbili na zdejším hřbitově a na pomník napsali: Bezejmený hrdina. Nikdo kromě stařenky neznal jeho jméno, ale i tak ho dodnes oslavují." Connor dokončil své vyprávění a mezi ostatními se začaly šířit vzrušené výkřiky. Všechny příběhy o Lovcích byly vždy stejné, ale i tak nás nikdy nepřestaly bavit. Byli jsme jak malé děti, které stále dokola a dokola chtějí poslouchat stejné pohádky. Dlouho jsme se smáli a bavili, vyprávěli si a poslouchali. Ani jednou nepadlo jediné slovo o mém odchodu. V tu chvíli to nebylo důležité.



A tak skončila pohádka a začal skutečný život.

<< Předchozí kapitola Následující kapitola (Nedostupné) >>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Billycoulp Billycoulp | E-mail | Web | 21. března 2017 v 5:56 | Reagovat

wh0cd663972 <a href=http://viagraonline2017.com/>viagra online</a>

2 Online Lenders Online Lenders | E-mail | Web | 19. ledna 2018 v 0:54 | Reagovat

loan service <a href="https://onlineloan.us.com">loan application online</a> loan application <a href=https://onlineloan.us.com>online cash advance</a>

3 Best Online Loans Best Online Loans | E-mail | Web | 29. ledna 2018 v 3:02 | Reagovat

nevada payday loan <a href="https://paydayadvance.us.com">payday advance</a> payday advance <a href=https://paydayadvance.us.com>payday advances</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama