- -- -- -

Lovci havranů - 1. kapitola

25. srpna 2013 v 15:04 | Lucka |  Lovci havranů
První kapitola příbehu Lovci havranů je věnována mému jedinému čtenářovi - Šištičce. :D
Enjoy
Lucka :)



"Dnes jsem zase viděl jednoho z té špinavé zabijácké chátry." řekl otec s plnou pusou kuřecího masa a rýže. Sedět s ním u jednoho stolu bylo něco otřesného, nechutného. Jídlo hltal po velkých kusech, mlaskal a po tváři mu jako vždy stékala šťáva. Pár kapek mu z brady káplo do klína a zbytek stékal dál po masivním krku. Typický Norianský zbohatlík.

Protočila jsem oči v sloup a otráveně jsem sklopila pohled k mé večeři. "Myslíš Lovce? Díky nim jsi ještě naživu. Bez nich by tě už dávno zakousla nějaká bestie ve spaní. Měl bys jim prokázat trochu úcty." pronesla jsem unaveně, aniž bych přestala vidličkou přerovnávat rýži na talíři. Lovci chodili po lesích s luky a šípy a zabíjeli potvory, které se živí lidským masem a krví. Většina lidí si jich za to vážila, poskytovala jim jídlo a přístřešek, ale obtloustlí snobové ne. Možná proto, že si na rozdíl od snobů přes břicho viděli na špičky bot, možná proto, že se uměli rozběhnout, aniž by vypadali jako vyplašení vepři, možná proto, že se neoblékali do přihlouplých bílých košilek a nebáli se projít blízko kolem koně.

Slyšela jsem tátu nadechovat k mluvě, ale nevzhlédla jsem. "Ty těm ubohým kecům věříš? No tak, podívej se na mě." S odporem jsem pohlédla do kulaté tváře, pod kterou visela druhá brada jako leklá ryba. Můj otec byl zčásti plešatý, ale stále mu část hlavy pokrývaly mastné prošedivělé vlasy. Masivní nos nakrčený, malá žlutá očka přivřená krutým smíchem, který s pobavením neměl co dočinění. "Ta lůza není nic, než banda lupičů a vrahů. Po nocích chodí od domu k domu a kradou tam jídlo. Kdo se jim pokusí postavit, toho podříznou jako vepře na porážku. Postav se k pravdě čelem, Aniete Galdemmo. Lovci nejsou hrdinové, jsou odpadlíci!"

Zatnula jsem zuby. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla vpálit, ale po rychlém zvážení jsem se zmohla jen na: "Neříkej mi Aniete Galdemmo! Jsem Emma. Tečka." Snoby ve vysoké funkci nepřesvědčíte, že se mýlí. Oni mají pravdu, oni jsou nejlepší, nejchytřejší, nejskvělejší ze všech bytostí v Norianu.

"Nebuď na svého otce drzá! A co tě to vůbec neustále popadá? Aniete Galdemma je jméno dámy. Emma je jméno špinavé coury z ulice. Laskavě toho nech!" přidala se do toho matka. Nepříjemná a sobecká čtyřicátnice s neslušivými červenými vlnami splývajícími kolem robustního obličeje s jasně bílou pletí a nepřirozeně rudými rty. Obočí pečlivě vytrhaná do symetrického oblouku byla nyní svraštěná a pod nimi zářily tmavě modré přimhouřené oči. Slyšela jsem, že kdysi dávno byla pěkná žena, ale lze tomu jen těžko věřit. "Ostatně," jala se znovu mluvy, "Stavoval se tu Benerian Mius. Hledal tě a pověděl nám, že včerejší odpoledne jsi netrávila s ním. Lhala jsi nám. Kde jsi tedy byla?"

Benerian Mius, nesnesitelný snob, který měl už v osmnácti letech problém si přes břicho sáhnout na druhou ruku. Zazobaný, že by do konce života nemusel hnout prstem, ale hloupost a povýšenost z něj čišela tak, že je nepříjemné jenom být s ním ve stejné místnosti, natož s ním mluvit. A s tím mě chtěly provdat. Když Benerian Mius řekl, že by si mě rád vzal, rodiče si radostí mnuli ruce. "Penízky, penízky, penízky, pojďte k papínkovi!" slyšela jsem jednou otce říkat, když se s matkou bavil o plánovaném sňatku. Já jsem ale razantně odmítla, čímž jsem si vysloužila týden bez večeře a hodiny kárání a blahořečení Beneriana Miuse. Na odpověď na matčinu otázku, kde jsem byla, jsem jen pohrdavě odfrkla a zavrtěla hlavou. Jistěže jsem nebyla s tím rozmazlencem, který neumí nic jiného, než dědit peníze. Byla jsem se svými přáteli, se svou partou z okraje města.

"Že ty jsi zase byla z těma zlodějíčkama z Lothotu?" zafrkala matka skřehotavě. Znovu jsem protočila panenky nad snobskou hloupostí. Kdo měl méně peněz než oni, stával se něčím podřadným, zbytečným. Otravným hmyzem. Tak zbohatlíci v Norianu přemýšleli. Už jsem se tedy ani neurážela nad tím, jak matka označuje Lily, Mayu, Connora, Sida, Aarona, Noaha a Sama. Sedm mých nejlepších přátel. Lezli jsme spolu po stromech, koupali se v řece, jezdili na koních a dělali to, co děti na prahu dospělosti dělávají. Tedy co dělávají mimo snobská území. Tam se jen paličkuje, plete, sedí, dívá se na sebe, diskutuje se o věcech, o kterých nikdo nemá nejmenší znalosti, a hlavně se jí, dokud se z vás nestane stejná snobská koule, jako ze všech ostatních. Pohyb není zakázán, ale je pod snobskou úroveň. "Běhají a skákají jenom špinavci, to si pamatuj Aniete Galdemmo!" slyšela jsem už snad tisíckrát od matky i otce, když jsem se do domu vrátila s potrhanými šaty z Lothotu.

Pokrčila jsem rameny. "Hm, a co má být? Jsou to dobří lidi, na něco takového v tomhle sídle vepřů narazit nejde." poznamenala jsem. Bylo mi jedno, jak se rozčílí. Na ty dvě povýšené koule nemám nikdy náladu, a obzvlášť pak po tom, co otec řekl o Lovcích. Jsou to hrdinové a on jenom kus sádla u stolu. Nedokáže si ani zavázat tkaničky a chce takhle mluvit o lidech, kteří se obětují za jiné.

Matka i otec začali doslova prskat. "Jak se opovažuješ?" zaznělo z roztřesených úst. "Máš zakázáno opustit dům! Jediná výjimka je, pokud pro tebe přijde Benerian Mius! Rozumíš?" rozkřikl se jeden z nich. Těžko říci který, jelikož jsem stále pohledem bloudila po jednotlivých zrncích rýže a jejich hlasy byly v křiku téměř k nerozeznání. Lhostejně jsem pokrčila rameny a přikývla. Jak já se styděla za to, že oni jsou mí rodiče. A jak se oni styděli za to, že já jsem jejich dcera. Bez jediného slova jsem vstala od stolu a zamířila do svého pokoje. Nádobí jsem uklízet nemusela a ani nemohla. Uklízela to služka a kdykoliv jsem se chtěla úklidu ujmout, rodiče mě okřikli, že se chovám jako špinavej fracek. Umývat nádobí bylo podřadné.

Můj pokoj nebyl moc velký. Byla v něm postel, psací stůl, skříň na šaty a komoda na ostatní věci. Na zemi u postele se válela rozpletená šála a na stole byla ve sklenici kytice planých květin. To bylo taky v tomhle světě podřadné, ale dokud se mě rodiče báli, dokázala jsem si některé věci prosadit. Vítr skrz otevřené okno zavál do pokoje mámivou vůni smůly a vlhka. S úsměvem jsem se natáhla na postel a zaposlouchala se do monotónního hluku ulice. Přemýšlela jsem o jasných nocích plných hvězd. O nekonečných cestách lesem. O hvizdu šípů při letu. O bezcílném cvalu loukami. O plížení se za stromy. Číhání na kořist. Nevědomky jsem si skousla tvář tak, až jsem v na jazyku ucítila rzivou chuť krve. Ještě chvíli jsem přemítala o životě Lovce, až jsem konečně uslyšela dvě prudké rány a zavrzání. Otec i matka šli spát. Ještě půl hodiny jsem naslouchala, a když ticho domu nenarušovalo už nic kromě tlumeného chrápání, opatrně jsem vylezla z postele. Prkna měly tendenci vrzat, takže jsem šla po špičkách. Pomaloučku jsem otevřela skříň, aby náhodou staré panty dveří nezaskřípaly, z poličky jsem vyndala neuvěřitelné množství běloskvoucích halenek, které jsem na sobě stejně nikdy neměla, a z vzdáleného rohu jsem vytáhla tmavě zelené potrhané oblečení. Kalhoty, tričko a mikina. Žádné nažehlené blůzky a sukně z jemného hedvábí, které mi stejně nikdy neseděli, protože sehnat snobské oblečení na štíhlou postavu je téměř nemožné. Strhla jsem ze sebe směšné bílé šaty a nasoukala se do nohavic a rukávů. Z vlasů jsem si vytáhla ozdobné sponečky a hodila je na postel. Rychle jsem si ohmatala kapsy, jestli v nich je kapesní nožík. Ještě jsem do nich přidala dvě hrsti zlaťáků, které jsem během posledních dnů nastřádala po domě. Většina z nich byla z pokladnice v matčině ložnici. Tu si sice zamykala, ale klíč vždy shovávala pod koberec u truhlice, takže dostat se do ní nebylo nijak složité. Už jsem byla připravená, ale i přes to mě něco drželo uvnitř. Možná sentimentalita. Zavrtěla jsem sama nad sebou nevěřícně hlavou. Tak dlouho plánuju utéct, a když se k tomu konečně odhodlám, ztratím odvahu? Rozhodně, jak jen to na špičkách šlo, jsem přešla k oknu a přehoupla se přes rám. Nohy jsem položila na ozdobnou římsu asi dva metry nad zemí. Dům voněl po dřevě a vítr mi čechral vlasy. V hlavě jsem uslyšela matčin hlas. "Jsi jedna z nás. Proč se chováš jako jedna z nich?" říkala mi vyčítavě. Ačkoliv to byla pouze má představa, stejně jsem nahlas odpověděla. "Já nejsem jedna z vás. Nejsem jedna z nich." Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a po tváři se mi rozlil úsměv. "Jsem Emma. A jsem Lovec." Po chvilce zaváhání jsem se odrazila od stěny domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama